Grotius, Hugo (1583-1645) Holandský právník a filosof. Hugo Grotius (polatinštěná podoba jména Huig De Groot) se narodil 10. dubna 1583 v Delftu ve Spojených nizozemských provinciích v právnické rodině.
Svou kariéru započal jako zázračné dítě humanismu a od útlého mládí psal neobyčejně vyzrálé latinské verše. V jedenácti letech vstoupil na universitu v Leidenu. Vystudoval svobodná umění a vedl pak život typického humanisty: redigoval klasické texty, psÍ1l poesii i dějepisné práce a byl současně činný jako diplomat a politický poradce Vůdčího státruKa Spojených provincií Jana van Oldenbarnevelta. Ten také dopomohl Grotiovi k řadě politických úřadů, z nichž nejvyšší byl úřad primase či předsedy výkonné městské správy Rotterdamu (1612). V roce 1619 období Grotiova politického rádcovství i aktivní politiky dramaticky skončilo. Během svého úřadu se spolu s Oldenbarneveltem pokusili zabránit frakčním bojům uvnitř církve Spojených provincií - mezi arminiány a orthodoxními kalvinisty - tím, že se snažili povýšit (oproti silné opozici) moc státu nad moc církve. Roku 1619 učinil Oldenbarnevelt rozhodnutí, že jediným řešením, které mu ještě zbývá, aby zabránil úplnému společenskému a politickému zhroucení, je získat kontrolu nad vojskem provincie Holland, již měl ve svých rukou místodržitel (obdoba guvernéra v amerických státech).
Jeho útok však ztroskotal a spolu s Grotiem byli obviněni ze zrady. Oldenbarnevelta popravili a Grotius (který svého pána u soudu zradil) byl odsouzen k doživotnímu žaláři. O dva roky později uprchl a zbytek života prožil v exilu, především v Paříži. Od roku 1634 byl ve službách švédské královny Kristiny jako vyslanec ve Francii. Během plavby ze Švédska roku 1645 jeho loď ztroskotala poblíž Rostocku, a zde také 28. srpna zemřel. Jeho tělo bylo s poctami převezeno zpátky do Delftu, kam se za života nesměl vrátit.
Většinu svých hlavních myšlenek Grotius rozvinul v době své politické činnosti před rokem 1619, i když je až do roku 1625, kdyvyšlo jeho slavné dílo O právu váldném a mírovém (De iure belli ac pacis), nijak zásadně veřejně neprezentoval. V některých nepublikovaných esejích datovaných v rozmezí let 1599-1610 a v uveřejněné knize O starých dobách republiky Británie (De antiquitate reipublicae batavicae, 1610) se dÍ!razně zastával aristokratického a republikánského charakteru nizozemské ústavy; mimo jiné zde také napadl ideu smíšené ústavy a odporoval myšlence, že by Nizozemí kdy bylo konstituční monarchií, dokonce i v čase burgundských vévodÍ! a španělských králÍ!. Zároveň trval na pokračování v holandském imperiálním poslání, jehož dějiny zaznamenával v Kronikách (Annales et lústoriae), vydaných posmrtně roku 1657. Tato teorie aristokratického, imperiálního republikánství, kterou rozvíjel spolu s jinými mysliteli z Oldenbarneveltova okruhu, byla předzvěstí podobných teorií v Anglii a Spojených provinciích uprostřed sedmnáctého století a pomohla podepřít rostoucí anglické a holandské imperium. Roku 1605 Grotius sepsal dlouhé, v podstatné většině nezveřejněné dílo, ospravedlňující holandský útok proti ŠpanělÍ!m ve východní Indii (dílo nazvané O Indii [De Indis], známé však od roku 1864, kdy bylo znovuobjeveno, pod názvem O právu kořistném [De iure praedae]; v roce 1609 byla vydána pouze jedna kapitola pod názvem Volné noře [Mare liberum]). V tomto rukopise se Grotius utkal s ústředním problémem Evropy raného sedmnáctého století: jak se vypořádat se zásadním mravním konfliktem a válečným konfliktem jako jeho odvozenou formou (viz SPRAVEDLIVÁ VÁLKA a MEZINÁRODNÍ PRÁVO). Obhajoval (před soudobými skeptiky jako MONTAIGNE) existenci universálních mravních měřítek, která by mohla být užívána k posouzení otázek mezinárodního konfliktu, avšak (oproti soudobým aristotelovcÍ!m) také zastával názor, že všeobecná morálka spočívá v posledku na dvou zásadách. První bylo, že, sebezáchova musí být vždy považována za legitimní; druhou, že svévolné poškozování druhých (tj. bez sebezáchovných dÍ!vodÍ!) musí být vždy považováno za nelegitimní. Na tomto základě sebezáchovy měla být vystavěna pravidla pro urovnání kont1iktu (nebo i jeho podporu) a vysvětlena existence občanských společností. Také nabývání MAJETKU mohlo být ospravedlněno tímto zpÍ!sobem: majetek se objevuje, kdykoli lidé z nevlastněného přírodního světa vydobudou životní potřeby a ty se hospodářskými a technickými změnami postupně vyvíjejí v moderní systém soukromého vlastnictví - nicméně s výhradou, že in extremis musí lidé vždy mít právo vzít si to, co nutně potřebují.
Ve spise O právu válečném a mírovém Grotius tyto ideje rozšířil a utřídil. Zasadil je také do úplnějšího filosofického rámce a tvrdil, že na těchto zásadách je založena "sociabilita" (to znamená, že není možné představit si společnost, která by je chtěla popírat), a tudíž jsou i základem "přirozených práv". Vzhledem k tomu, že se zdají být ve společenském či mravném životě nezbytně funkční, lze je pojmout jako zásady zavazující lidi nezávisle na jakýchkoli jiných úvahách, dokonce (jak prohlásil proslaveným obratem) "i kdybychom připustili, že není žádného Boha". Systematizoval také myšlenky o toleranci, které rozvinul během náboženského konfliktu ve Spojených provinciích - zastával názor o neospravedlnitelnosti vynucování jakékoli náboženské víry (kromě minimálního předpokladu jednoho Boha, který pečuje o lidské blaho). Tato minimalistická etika a theologie odpovídala Giotiově neochotě zavrhnout jakékoli uspořádání svobodně nastolené smluvními stranami, i kdyby šlo o dobrovolné otroctví nebo o to, že se občanská společnost sama poddala absolutnímu vládci; nicméně neopomenul nikdy zdÍ!raznit, že takové dohody jsou nepravděpodobné a nesmějí být uznány bez zřetelných dokladů.
Spisovatelé raného OSVÍCENSTVÍ v Grotiovi spatřovali zakladatele moderní mravovědy a soustřeďovali se na jeho novou odpověď morálnímu relativismu. Pokantovští historikové jím ze stejných důvoů! pohrdali ako "žalostným utěšovatelem", který již nemohl odpověďět na nový skepticismus Davida Huma. Dnes mÚžeme vidět, že Grotius skutečně byl v mnohém ohledu zakladatelem klasických "přirozeně právních" teorií Evropy sedmnáctého a osmnáctého století a nezasloužil si takové opovržení, do jakého ho uvrhla KANTOVA kritika, ani omezování jeho významu pouze na oblast dějin mezinárodního práva. RFT

odkazy
Grotius, H.: De iure helIi ac pacis, Oxford, Clarendon Press. 1925.
-: De iure praedae, Oxford: Clarendon Press,
literatura
Knight, W.S.M.: The Lite and Works {!ťHugo Grotius, Londýn: Sweet & Maxwell, 1931.
Tuck, R.: Natural Rights Theories. Cambridge: Cambridge University Press, 1979.